Objevte si kometu!

Chcete sami objevit kometu? Ano? Pak k tomu nepotřebujete nic jiného než nerušený přístup k Internetu, dobrý zrak, trpělivost, trochu štěstí a záběry pravidelně vysílané Sluneční a helioseismickou observatoří SOHO.

V srpnu 2000 si observatoř SOHO, zavěšená jeden a půl milionu kilometrů od Země v tzv. Lagrangově bodu L1, připsala na konto již dvoustou kometu. Postaral se o to britský amatér Michael Oates, jenž na Internetu pečlivě prohlížel snímky okolí Slunce pořizované jedním z koronografů na palubě sondy a v záznamech z jedenáctého dubna 1997 narazil na nenápadnou, rychle se rozplývající skvrnku -- jubilejní 200. vlasatici C/1997 G6.

"S dvěma stovkami se SOHO s přehledem stává nejvýkonnějším objevitelem komet," potvrdil výjimečnost observatoře Brian Marsden z Minor Planet Center. Na, značně vzdálené druhé pozici je pak automatický "kombajn" LINEAR s "pouhými" padesáti objevy. Nepočítáme-li tato důmyslná zařízení, je v kategorii "jednotlivců", nejúspěšnější Carolyn Shoemaker se třiceti vlasaticemi.

Hlavním posláním observatoře SOHO je výzkumu slunečního nitra, povrchu, atmosféry a slunečního větru, nabitých částic zaplavující meziplanetární prostor. Díky ní se hvězdáři poprvé pokouší předpovídat vesmírné počasí: především vznik slunečních erupcí a na ně navazujících geomagnetických bouří. Objevy komet jsou pak jenom vedlejším, ale o to příjemnějším produktem.

"Když před pěti lety SOHO startovalo, nikdo takovou řadu vlasatic nepředpokládal," potvrdil v tiskové zprávě NASA Doug Biessecker, sluneční fyzik z Goddardova střediska kosmických letů. "Množství komet objevených detektorem LASCO předčil veškerá naše očekávání. Důsledkem je zvýšení našeho odhadu celkového počtu tzv. Kreutzových komet. Mělo by jich být čtyřikrát více, tedy na dvacet tisíc."

V zorném poli koronografů se objeví pouze ty komety, které se ke Slunci přiblíží na sebevražedně malou vzdálenost. Velká většina z nich, stejně jako SOHO 200 (tedy C/1997 G6), však za takový průlet zaplatí prakticky okamžitě životem: mnohdy umírají v pekelném žáru Slunce již několik hodin po objevu.

Hlavním nástrojem k hledání komet blízko Slunce jsou koronografy, které pomocí kruhového stínítka zakrývají jas slunečního disku a nabízejí tak pohled na blízké sluneční okolí s řídkou atmosférou (tzv. koronou), včetně planet a jasných hvězd. Snímky ze SOHO se na Internetu obnovují v reálném čase každých třicet minut. Tedy ve stejný okamžik jako na monitorech profesionálních astronomů. Zhruba každý týden se pak na těchto záběrech, které mají možnost sledovat miliony lidí, ukáže kometa. Je přitom jenom otázkou štěstí, kdo si jí všimne jako první.

Možná vás to překvapí, ale většina sebevražedných vlasatic má zřejmě společný původ: jsou to fragmenty obřího jádra, které se před několika tisíci roky rozpadlo při těsném průletu kolem Slunce. Podle spekulací Briana Marsdena může jít o pozůstatky vlasatice, jejíž rozpad v roce 372 před Kristem kometu zaznamenali někteří starověcí učenci.

"SOHO zřejmě většinou pozoruje fragmenty velké vlasatice, kterou spatřil roku 372 před naším letopočtem řecký astronom Ephorus," říká doslova. "Popsal totiž, jak se rozpadla na dvě části. Podle mých výpočtů se tyto části ke Slunci opět vrátili kolem roku 1100. Opět se rozpadly a daly tak za vznik této rodině." Jádro této původní komety mohlo mít v průměru až 100 kilometrů -- což je 10 až 20krát více než u běžných vlasatic, avšak i tak při těsném průletu podlehlo slapovým silám naší denní hvězdy.

Dnes pozorované úlomky přilétají z jihu, pod úhlem 35 stupňů vůči rovině ekliptiky. Díky tomu, jak se SOHO během roku pohybuje vzhledem ke Slunci a Zemi, objevují se vlasatice kolem února z východu, kolem srpna ze západu a v červnu a listopadu z přímého směru.

Komety této "sebevražedné" rasy byly pojmenovány po Heinrichu Kreutzovi, jenž se v letech 1880 až 1890 začal jako první těmito případy systematicky zabývat. Až do roku 1979 jsme na základě výsledků pozemních dalekohledů poznali jenom devět takových vlasatic. Průkopnický detektor SOLWIND na umělé družici P78-1 jich v letech 1979 až 1984 objevil hned šest. (Možná si vzpomenete, že byl jeho provoz násilně ukončen cvičným sestřelením americkou vojenskou raketou.) Dalších deset exemplářů pak mezi roky 1987 a 1989 přidal koronograf na Solar Maximum Mission (SMM), jenž se pro změnu proslavil coby první na oběžné dráze opravený satelit. (Posádkou amerického raketoplánu v roce 1984.) Zásadní zlom však nastal až 30. prosince 1995, kdy se do kosmického prostoru vydala západoevropská observatoř SOHO.

Komety Kreutzovy skupiny se pohybují po velmi protáhlé eliptické dráze, která je zanáší jenom 50 tisíc kilometrů od povrchu Slunce. Většina z nich má velikost nejvýše několik desítek metrů a září jenom proto, že v extrémních podmínkách koróny o teplotě několika milionů stupňů září úplně všechno.

Kometa vyhřívající se v žáru Slunce je očima vidět jenom naprosto výjimečně, například na denní obloze Ikeya-Seki v roce 1965 či tzv. Velká zářijová kometa z roku 1882. Průměr jejich ledových jader se však pohyboval kolem několika kilometrů. Drtivá většina drobných sněhových koulí je však až na krátké okamžiky, kdy se v blízkosti Slunce vypaří, neviditelná. "V minulosti jsme tyto vlasatice považovali za naprostou raritu, jelikož ze země bylo takových případů jako Ikeya-Seki vidět málo," shrnul diametrální rozdíl Brian Marsden. "Malé fragmenty jsou až na několik málo dní průchodu přísluním nesmírně slabé a v okamžiku, kdy se objeví zorném poli SOHO už pozorujeme jejich neodvratnou smrt."

Vraťme se ale k nebývalé žni. Za příval nových objevů "SOHO-komet" můžou do značné míry amatéři. Právě oni totiž prohledávají volně přístupná data na Internetu -- jak snímky v reálném čase, tak i bohatý archiv.

SOHO má ve své výzbroji hned tři koronografy, kteří hlídají dění v atmosféře v rozmezí 1,1 do 32 slunečních poloměrů. Na první pohled by se mohlo zdát, že nejsnazší je hledat na záběrech širokoúhlém dalekohledu C3, který má zorné pole o průměru 16 stupňů (od 4 do 30 poloměrů). Statistika však ukazuje, že celé dvě třetiny vlasatic amatéři objevili v archivu snímků koronografu C2, jenž pravidelně snímá oblast v rozmezí 2,5 až 6 poloměrů Slunce, tedy v zorném poli o průměru jenom tři stupně. Připomeňme, že jeden sluneční poloměr odpovídá přibližně 700 tisíc kilometrům.

Celý fígl spočívá v tom, že jasnost sebevražedných komet bývá největší v době, kdy se pohybují ve vzdálenosti ve vzdálenosti 7 až 9 milionů kilometrů. Díky sklonu dráhy se však při pohledu z družice promítají jenom několik stupňů od Slunce.

Úplně nejlepší období, kdy lze novou vlasatici zahlédnout, proto nastává od května do července. Tehdy se sice v době největší jasnosti nachází v oblasti, kterou má dalekohled C3 z konstrukčních důvodů částečně zakrytou, avšak může být pohodlně vidět v zorném poli koronografu C2. Velkou výhodu je i to, že se díváme ve směru letu komety, která se tak pohybuje relativně malou úhlovou rychlostí. Proto je na její identifikaci k dispozici více času.

Spatřit novou vlasatici v jiném období už tak snadné není, neboť má v blízkosti Slunce mnohem větší úhlovou rychlost. Často se proto stává, že mlhavou skvrnku, která si to kolem prosviští právě v půlhodinovém intervalu mezi jednotlivými snímky, jednoduše propásneme.

"Objevy amatérů jsou pro nás nesmírně důležité, pomáhají nám totiž objasnit historii Kreutzovy skupiny, monitorovat jejich počet i jasnost. Dobrovolníci také nalezli několik dalších komet jiného původu, které prošly ve vzdálenosti od 10 do 20 slunečních poloměrů," shrnul hlavní význam tohoto lovu Doug Biesecker.

Zkusit to můžete i vy -- šanci dostanete každých třicet minut. Možná tak ochutnáte onu báječnou příchuť z objevu nepoznaného. Nic víc -- jména jednotlivých komet jsou zasvěceny observatoři SOHO a ne jejich objevitelům.